Otevřít menu

Na úvodní stranu Obecní knihovna Nikolčice

Návštěv :
Celkem : 1320
Týden : 7
Dnes : 0
podrobnosti

O kostele sv. Jakuba

    Před mnoha a mnoha lety vesničané v Nikolčicích měli sen si postavit katolický kostel. Mělo to být výjimečně krásné místo, kde by se lidé scházeli v časech dobrých i zlých, kde by se všichni rádi společně modlili. Hledali na mnoha místech, kde by mohl jejich kostel vyniknout. Dlouho se nemohli shodnout, ale nakonec našli jeden kopec nad vesnicí. Lidé se s velkým odhodláním a chutí pustili do práce a stavba rychle rostla. Zanedlouho se tyčila nad vesnicí a stala se její dominantou. Lidé na sebe byli pyšní, že se dílo společnými silami podařilo dokončit. Avšak dlouho se neradovali.

     Jednoho dne se nad vesnicí prohnala velká vichřice. Vše, co ji stálo v cestě, ničila. Lámala stromy, ničila střechy domů a zvířatům obydlí. Avšak největším neštěstím pro ně bylo, že přišli o svůj kostelík, který vichřice celý srovnala se zemí. Lidé byli nešťastni z té marné práce. Už neměli sílu a chuť stavět nový na stejném místě, stalo se pro ně prokletým.

     Po nějaké době našel čeledín Jakub při své práci na poli v dolině obce kříž ze zničeného kostelíka. Lidé nechápali, jak se kříž mohl objevit tak daleko od místa zkázy a považovali to za znamení od Boha. A protože byli v té době velmi pověrčivý, postavili na tomto místě kostel nový, který tam stojí dodnes. Pojmenovali ho podle Jakuba a místu, kde stál zbořený kostel, se říká Svatojánek.

  Vítězná práce                       Lucie Tomková, 5. třída

 

Hrnčířství v Nikolčicích

 

    V malé jihomoravské vesnici Nikolčice se kdysi dávno odehrál tento příběh. Dva chlapi si umínili, že zřídí v Nikolčicích hrnčírnu, protože zjistili, že pod Svatojánským kopcem je velmi kvalitní půda vhodná k zpracování na keramickou hlínu. Vzpomněli si, že v 16. století v Nikolčicích s keramickou hlínou již pracovali habáni – novokřtěnci, kteří sem utekli z Německa. Hrnčíři Benda a Štand si proto pronajali kus obecního pozemku a začali s tímto řemeslem.

    Benda připravoval bláto a Štand vytvářel výrobky na hrnčířském kruhu: baňky na mléko, květináče, sleváky. Práce jim šla pěkně od ruky. Výrobky měly na trhu velký úspěch. Prodávaly se rychle. Hrnčíři nestačili vyhovět všem lidem, a proto si koupili stroj na rychlou výrobu květináčů. To ale neměli dělat. Práce kvapná, málo platná. Zboží bylo málo pevné a rozbíjelo se po pár použití. Hrnčíři měli mezi sebou spory. Nebyla mezi nimi jednota. Do toho všeho ještě vstoupila Bendova žena, která přemlouvala svého muže, ať Štandu propustí. Odchodem Štandy však podnik spadl. Havel Benda žádal o povolení na strojovou výrobu květináčů, tato žádost však byla odmítnuta. Kvůli ženě dělal tajně, neboli jak se říká „na černo“, lité květináče. Ovšem to nestačilo na splátky za stroje, které si pořídil. Rodina živořila. Smutný hrnčíř Havel musel prodat drahé stroje firmě s názvem Šťastný v nedalekých Kloboukách. Shledal se tam s jeho kamarádem Štandou, který tam byl zaměstnán. Chudák Havel pracoval u svých strojů, ale pro jiného majitele. Někdy málo znamená víc, než mít hodně a brzy nemít nic.

    Tímto končí příběh dvou hrnčířů v Nikolčicích, po kterých zůstaly pod Svatojánkem jen střepy z rozbitých hrnců a květináčů.

    Vítězná práce                         Anna Slavíková, 8. třída

 

Vánoční  nevěsta

    Jednoho dne v prosinci, bylo před Vánocemi, se sešla celá rodina u stolu. Každý člen rodiny řekl, co si přeje. Pak se pomodlili a šli spát. Ráno se vzbudili a společně odešli do kostela. Když přišli domů, tak panímáma začala chystat sváteční vánoční večeři. Mezitím si děti hrály venku na zasněženém Svatojánku, kopci na východě Nikolčic. Šla s nimi i Terezka, která měla tou dobou 20 let. Ráda si chodila hrát s dětmi. Hrály si tam děti, hrály. Začalo se stmívat. Děti šly domů, ale Terezka tam zůstala, protože něco uviděla. Lákalo jí to. Byla zvědavá. A najednou zahlédla muže stejného věku. Okamžitě se do něho zamilovala. Mladý muž si ji také všiml. Hned se do ní zamiloval. Seznámili se. Chtěl uspořádat svatbu, hned jak to šlo. Terezka souhlasila.

     Večer na Štědrý den začala svatba. Terezka byla úplně bílá a strašně se těšila na nový život s milým. Najednou si uvědomila, že udělala chybu. Vzpomněla si, že jí máma vždy říkala, aby prvně poznala, zda je to správný muž nebo ne. Teprve pak se může vdát.

    Svému milému řekla, že se ještě nemůže vdát. Rychle utíkala domů. Její milý ji chytil. Chtěl, aby se vrátila zpátky. Terezka musela poslechnout, a tak šla zpátky na Svatojánek. Když došla, už nebyla veselá, ale smutná. Nechtěla bydlet na Svatojánku. Nechtěla být s milým. Chtěla být doma. Jelikož byla hodně smutná a nešťastná, šla, vzala si nůž, a když začal padat sníh, zabila se. Její milý ji proklel. Vytáhl z jejího těla srdce. V tu chvíli všichni zmizeli, co byli na Svatojánku.

    V noci šli rodiče hledat Terezku na Svatojánský kopec. Nenašli ji. Našli jen její bílý závoj.

    Každý rok na Štědrý den, když odbije v noci dvanáctá hodina, objeví se Terezka a s jejím příchodem začne padat sníh. Ona se pak prochází po Svatojánku a zpívá smutnou píseň. Terezku uvidíte tehdy, když ve dvanáct večer řeknete její jméno. Ale pozor musíte ho vyslovit potichu, abyste ji nevylekali. Pak mi řekněte, jestli je to pravda, co jsem vám vyprávěla. To je na vás, co mi řeknete. Jedno je jisté. Je to smutný příběh, ale poučný.

                                 Marie Magdaléna Chalupná, 5. třída

 

 

Velký medvěd

 

V Divákách byly dvě chudé rodiny. Samozřejmě, že jich bylo víc. Ale tyhle dvě byly nejchudší. V jedné z nich žil malý desetiletý chlapec Josef. Měl už jenom matku. Otec mu zemřel. V druhé rodině byla dvojčata Marie a Toník. Rodiče už neměla, ale starala se o ně jejich třiadvacetiletá sestra Klára.

 

Jednoho dne šel Toník s Josefem ven do lesa si hrát. Zašli hluboko a zabloudili. Už byl večer a chtělo se jim spát. Našli na skalnatém vršku hory dutinu. Vypadal a opuštěná, a tak si tam lehli a usnuli. Když se Josef probudil, Toník tam nebyl. Šel se podívat ven z jeskyně. Polekal se, když uviděl, že ho medvěd rozsápal. Měl štěstí, že ležel v rožku jeskyně pod listím. Až medvěd odešel, Josef utíkal pryč. Bloudil dlouho po lese, až našel cestu domů. Když tam doběhl, všechno řekl Marušce a všem ostatním. Zanedlouho Toníka pochovali.

 

Asi za rok se Klárka vdala a měla taky malého chlapce. Na památku svého mladšího bratra ho pojmenovala Toník. Všichni potom měli radost a zapomněli, co se tehdy událo v lese.

 

Pověst  o Nikolčicích

Žil, byl kluk Nikolas. V té době byl ještě malý. Jeho rodiče s ním bydleli v malém domečku na kopečku u lesa. Blízko jejich domova ležela vesnička Nykolčice, do které chodili Nikolasovy rodiče vyměňovat různé věci. Nikolas jezdil s nimi. On však věci nevyměňoval. Hrál si se svoji kamarádkou Nikolkou. Jak Nikolas slavil své 10. narozeniny, rozhodl se, že půjde do Nykolčic za Nikolou. Jeho tatínek si to ale nepřál. Měl o něho strach. Jít sám a bez rodičů? Maminka měla ale jiný názor. Dovolila mu to. Šel statečně sám. Vidí Nykolčice a dům, kde bydlí jeho kamarádka. Zaklepe na dveře. Otevře Nikola. Co tu děláš? Já ti přeji všechno nejlepší, ahoj! Zavře rychle dveře a utíká rychle domů.

O 8 let později slavil 18. narozeniny. Kouká z okna a vidí, že Nykolčice hoří. Vyběhne ven.   Z bambusu a provázku si vyrobil dlouhou hadici, s kterou utíká do blízkého lesa, kde teče potok. Hodí jeden konec hadice do vody a s druhým koncem utíká k Nykolčicím. Voda stříkala a stříkala....až vše uhasil. Lidé vyběhli. Všichni křičeli: Hurá! Hip, hip, hurá! Nikola vyběhla za Nikolasem. Už nebyla malá, ale mladá hezká slečna. Prodrala se davem za Nikolasem. Oči se setkaly. Zamilovali se do sebe. Uteklo pár dnů a slavila se svatba.

Na Nikolasovu počest se jmenují Nykolčice Nikolčice. Název zní tvrdě, ale na papíře měkce.

                                                        Amálie Mullerová, 5. třída

 

Mrtvý  stárek

Psal se rok 1852. V jedné malé vsi žil jeden kluk, který si přál být stárkem. Rok čekal na hody v Nikolčicích. Každý den se chodil dívat na místo, kde budou hody. Představoval si, jak bude tancovat se stárkou. Probral se ze snění. Nikdo tam nebyl. Byl sám. Upadl do smutku.

Nastal čas nácviku tanců na hody. Stárci přišli pro toho kluka. Kluk se radoval. Nacvičoval a nacvičoval. Začaly hody. Stárci tančili na parketu a kluk se radoval. Tančili a zpívali. Zpívali a tančili. Byla půlnoc. Hudba utichla. Skončila zábava. Kluk šel s úsměvem domů. V tu chvíli se před něj postavili kluci. Jeden kluk napřáhl pěst a bodl ho do břicha. V tu chvíli se na něj vrhli ostatní. Otevřeli mu pusu, nalili mu do ní alkohol. Pustili ho. Nechali ho jít. Jak šel v podnapi-lém stavu domů přes lávku, kymácel se ze strany na stranu, až nezvládl rovnováhu a přepadl do řeky. Zemřel. Voda ho odnesla pryč. Nikdo jeho tělo nenašel.

Každý rok, když jsou v Nikolčicích Jakubské hody, tak se mladý hoch objeví a začne tancovat. Ten kdo se na něj koukne, tak musí s ním tancovat tak dlouho, až sám vypustí duši a umře. Kdo nevěří, ať do Nikolčic na Jakubské hody běží.

                                                                Jan Jaromír Chalupný, 5. třída

 

Nikolčický Svatoš

Vzpomínám ráda na svoje dětství. Na to, jak jsme si s kamarádkami pletly ve škole copy a hrály jsme si na to, že jedeme na dovolenou do Francie. Ani jedna z nás sice nevěděla, jak to tam vypadá a nejblíže jsme Francii byly, když jsme se dívaly na, tenkrát ještě černobílou, televizi, kde zrovna vysílali dokumenty o cizině. Ale když jsme si jednou hrály venku a lezly po stromech, zastavil se u nás nějaký pán a dal nám PEDRO žvýkačky, se kterými jsme závodily, kdo udělá větší bublinu. Ale na této historce nejsou zajímavé naše žvýkačky, ale ten pán.

Jednou, když jsem šla s tatínkem do hospody pro pivo, potkala jsem ho znovu. Měl dlouhý plášť, ale ne ten, co nosí doktoři, ale takový hnědý se střapci na konci. Usmál se na mě a znovu mi dal žvýkačku. Tatínek se na něho zmateně podíval a schoval mne raději za sebe, moc se o mne bál. Doma se mě ptal, kdo to byl a proč mi dal tu žvýkačku, ale já jsem na nic z toho neznala odpověď.

Ve škole všechny děti vyprávěly o tom pánovi, který rozdává žvýkačky, a všichni je nosili do školy, aby se pochlubili. O ty žvýkačky jsme si hráli, vyhrávali je a prohrávali je.

Toho pána jsem ale vídala každý den, když jsem šla ze školy. Stál na kopci a díval se na nebe. Každý den jsem ho viděla dělat tu stejnou věc.

Tatínek o něm vykládal doma, když se vrátil z hospody. Povídal o něm, že nepije pivo ani víno, že se jen směje a všem rozdává žvýkačky. Dělali si z něho srandu a říkali mu Svatoš, smíšenina slov svatý a hastroš. Ale taťka si s ním rád povídal a vždycky mi dal žvýkačku, co od něj dostal.

Jednou v neděli ho pozval na oběd domů. Máma napekla buchty a dala na stůl ubrus stejně, jako to dělávala o Vánocích. Pan Svatoš mi přinesl žvýkačky a mamince pochválil všechno jídlo, které uvařila. Táta se ho začal všemožně ptát a já všechno poslouchala ode dveří. Říkal, že se jmenuje Michal, ale příjmení neřekl, že rád pozoruje nebe a nejraději se na něho dívá z kopce. Na otázku, proč rozdává ty žvýkačky, odpověděl: „Když je nemůžu jíst já, tak proč je nechávat doma." Měl cukrovku a i přesto mu každý měsíc jeho sestra posílala krabičky žvýkaček. Ale já nikdy nepochopila, proč jí neřekl, aby mu poslala něco jiného.

Uběhly dva roky, ale pořád jsem ho vídala stát na tom kopci, každý den.

Až jednoho dne jakoby zmizel. Nikde ho nikdo neviděl, ale já si říkala, že to přeci nemůže být náhoda, a tak jsem přesvědčila svoje kamarádky, abychom se šly kouknout na ten kopec.

Na kopci byla nízká tráva a přesně uprostřed byl papír pod nějakým kamenem. Byl to dopis na rozloučenou, takový ten dopis, co necháte na stole v kuchyni, když se chystáte utéct z domu.

„Jestli tohle někdo čte, znamená to, že jsem už odešel dál. Ne, že bych nechtěl dál rozdávat žvýkačky, ale už jsem tu byl dost dlouho. Našel jsem si přátele a doufám, že na mne nezapomenou, stejně jako já nezapomenu na ně.

„Přeji Vám krásný den, s pozdravem Michal, Váš Svatoš."

Na ten dopis se nedá zapomenout, stejně jako se nedá zapomenout na něj. Všichni ho měli rádi a na jeho památku ten kopec pojmenovali Svatoš.

Před pár dny, když jsem se vracela z práce, tak jsem někoho viděla stát na Svatoši. Stál tam stejně, jako jsem tam vídala stávat Svatoše. Když jsem se ale koukla znova, už tam nebyl. Rychle jsem vyběhla ten kopec a rozhlídla se pořádně. Nic tam nebylo, tedy nic kromě pěti PEDRO žvýkaček válejících se v trávě.

                                                                           Lucie Rabovská, 8. třída